Nikola Kabátová: Holka? Programátorka? To by si ještě mysleli, že jsem moc chytrá

‍

Začátky ve Vietnamu

Nejprve bych se tě rád zeptal na tvou cestu do Vietnamu, kde vznikl tvůj zájem o IT. Ty jsi totiž nejprve vystudovala hotelovku, je to tak?

Ano, hotelovku a cestovní ruch. 

Takže cestovní ruch se proměnil v cestu do Vietnamu, kde jsi zůstala dva roky a nastal tam ten zlom, když jsi potkala nomády?

Je to tak. Já už jsem teda v patnácti přemýšlela, co budu dál dělat, a že by mě možná bavilo něco s IT, s počítačema. Přemýšlela jsem teda víc o grafice, ale bylo mi tehdy tak nějak řečeno, že ženy do IT nepatří, a že se na to nehodí.

Od koho jsi to slyšela? V Czechitas se tyhle mýty snažíme bořit a vždycky nás mrzí, když slyšíme, že mají ženy takovou zkušenost, jakou právě popisuješ. 

Bylo to v mém okolí. Já už si přesně nepamatuju, jestli to padlo vyloženě u nás doma nebo jestli to padlo v rámci nějakého širšího okruhu kamarádů. Já jsem chtěla vyvíjet hry nebo dělat herní grafiku, a to jim úplně nesedělo. 

A ve škole ses s IT setkala? Třeba na informatice?

Jo, ale to nebylo nic, co by mě lákalo. My jsme většinou stejně jen hráli hry nebo brouzdali po internetu. A tak je to skoro všude na základce i na střední. 

Takže tebe nejvíc zajímal ten herní průmysl…

Nejsem žádná velká gamerka, ale prostě mě baví sledovat, co je za tou hrou. Já to nehraju, ale baví mě třeba koukat na videa lidí, když hrají. Já totiž vím, že kdybych hrála taky, třeba nějakou příběhovku, spálím na tom hrozně moc času. Já bych to musela hrát jedině profesionálně, abych to mohla hrát.

No, ale ve Vietnamu jsi neměla čas hrát.

Ne, ne, ve Vietnamu jsem nějakou chvíli cestovala a potkávala jsem nomády. Z toho jsem byla úplně fascinovaná. Říkala jsem si, že je to úplně skvělý, že bych přesně to chtěla taky zažít a moct cestovat a zároveň pracovat. A vlastně už hned po příjezdu na ostrov Phu Quoc jsem potkala holčinu, která dělala grafičku, ale pracovala jako nomádka a procestovala celou Asii. To mě inspirovalo.

Když jsi se pro to nadchla hned na začátku a pak jsi tam byla nakonec dva roky, tak v tobě celou dobu zrála tahle myšlenka?

Jo, vlastně se ve mně postupně vyvíjel ten chtíč. Viděla jsem to a říkala jsem si jo, to bych chtěla dělat. Ale zároveň na začátku jsem ani nevěděla, jak dlouho tam zůstanu. Měla jsem jet na tři týdny, a nakonec jsem tam skončila na dva roky.

‍

‍

To nebyl původní plán…

Ne, původní plán byl jet jenom na tři týdny na dovolenou, prostě si projet Vietnam z jihu na sever a jet domů. No a mně se tam tak líbilo, že jsem si řekla, že tam zůstanu. Neměla jsem v Čechách nic, všechno jsem si uzavřela, práci a tak. A tak jsem tam zůstala a zjišťovala jsem, co bych chtěla dělat. Učila jsem děti tancovat, učila jsem angličtinu a dobrovolničila. A čím dál víc jsem se setkávala s těmi lidmi, kteří učí angličtinu, ale zároveň pracují nějakým způsobem nomádsky. Nebo to byli programátoři a hodně i grafici. A já jsem si říkala, že se musím někam dál posunout. Takže jsem se chtěla vrátit zpátky do Čech, tam si zařídit všechny potřebné věci na to, abych mohla odjet na Nový Zéland, žít v autě, projet celý Zéland a žít tam na work & holiday. A pomalu jsem zabrouzdávala do toho, co bych mohla dělat. Jestli bych chtěla dělat grafiku, nebo spíš zkusit programování a tak. 

A tohle jsi začala řešit až po návratu? Nebo už jsi se nějak radila s těmi nomády na místě? Třeba, žes jim koukala přes rameno, zajímalo tě, co dělají a už ses třeba ptala, co by tě mohlo bavit? Ptám se, protože mě zajímá, jak tě napadl zrovna frontend. 

Jo, frontend. Neptala jsem se jich, co by pro mě bylo, ale koukala jsem se jim přes rameno a zjišťovala sama, co by mě bavilo. Když jsem se pak vrátila do Čech, měla jsem plán tady zůstat jenom chviličku. Našla jsem si práci v Norsku, že si tam v pohostinství vydělám na to cestování po Zélandu, a že tam se pak budu moct během cestování učit programovat.

Cesta do IT

Jenže přišel covid, což znamenalo konec cestování. 

Přesně tak, 3 dny před odletem mi bylo řečeno, že do Norska nemůžu. Takže jsem zůstala v Čechách a už v té době jsem zkoušela různé kurzy z Czechitas. Nejprve vektorovou grafiku, pak HTML a CSS, většinou to byly jednodenní nebo víkendové kurzy. No a potom jsem si řekla, že do toho půjdu naplno, protože jsem neměla co jiného dělat. Takže jsem chodila na kurzy a hledala jsem si práci. Řekla jsem si, že budu hledat práci už v IT nebo aspoň, aby se to s IT trochu někde potkávalo. A našla jsem ji. 

To ale předbíháš, ne?

Ne, ne, nepředbíhám..

Ty jsi absolvovala nějaké kurzy, ale pak jsi šla do Digitální akademie.

Ne, ještě předtím jsem se dostala do Škodovky, kde jsem byla na oddělení IT. Lidé tam spíš řešili byznys a různé projekty, často to byli projektoví manažeři, ale zároveň tam byli i vývojáři. Říkala jsem si, že bude super být už aspoň takhle u toho.

‍

‍

A tam ses dostala na jakou pozici?

Tam jsem dělala asistentku projektového manažera.

Takže to tehdy směřovalo spíš k projektovému managementu?

Trochu jo, ale já jsem tam hlavně chtěla koukat ajťákům přes ramena a zjišťovat, jestli by mě víc bavil frontend, backend nebo něco jiného. No a zatímco jsem tam pracovala, měla jsem docela dost volného času, tak jsem začala chodit na víc a víc kurzů a pak jsem se přihlásila na webovou Digitální akademii. 

To znamená, že při té Digitální akademii už jsi pracovala ve Škodovce na full time?

Je to tak.

No a jak ti pomohla Digitální akademie?

Digitální akademie mě hrozně chytla. To už jsem věděla, že chci dělat frontend. Bavilo mě, že tam je nějaké programování, ale zároveň je tam i ta vizuální stránka, že to není jen logické nebo analytické, ale…

Promiň, že ti teďka vstupuju do řeči, ale frontend a grafika k sobě mají trošku blízko. Kdy a proč převládl ten frontend nad grafikou, ke které jsi měla přirozeně blízko už ve Vietnamu? 

Převládlo tam hlavně uplatnění, a taky, že jsem si v grafice moc nevěřila. Byla jsem samouk a neviděla jsem úplně kurzy, nějaký velký balíček, který by mi pomohl. Takže jsem ve frontendu viděla větší hodnotu. Řekla jsem si, že je tam trocha toho designu, je tam možnost se uplatnit jako frontend developerka a zároveň mě to baví, takže proč to nezkusit? Tak jsem se přihlásila na webovou Akademii a hrozně mě to chytlo. Hrozně mě to bavil i celý ten kolektiv. Super mentoři, super lektoři a koučové. A já jsem si to začala užívat.

Jak dlouho to trvalo, než ses od asistentky projektového manažera dostala k frontendu?

‍Tu asistentku jsem dělala přibližně dva roky, a pak jsem i během toho byla v té Akademii. Ke konci Akademie mi končila smlouva, tak už jsem ji prostě, i přes velké přemlouvání, neprodloužila. 

‍

‍

A nenabízeli ti, že by tě třeba přesunuli?

Nabízeli. Nabízeli mi, že by si mě tam ještě nějakou dobu nechali. Já jsem byla pod externí firmou, nebyla jsem vyloženě zaměstnaná pod Škodovkou, a nabízeli mi to, ale já už jsem cítila, že nechci pořád dělat asistentku, a potom třeba někdy do budoucna, až skončí tenhle projekt, tak že mě někam převelí… Protože já jsem věděla, že tenhle projekt jen tak neskončí. Takže já jsem chtěla tuhle kapitolu uzavřít a zkusit začít znova v novém prostředí s novými kartami. 

A byla tam nějaká pauza mezi tím?

Bylo tam léto. V květnu jsem skončila, červen a červenec jsem měla volno a v srpnu, myslím, že 22., jsem nastoupila do práce.

Odjela jsi v tom mezidobí někam?

Byli jsme s taťkou na dovolené. Byla to moje první dovolená s tátou v celém mém životě. Byli jsme v Egyptě trošku vypnout. Pak jsem hned nastoupila do firmy, kde jsem doteď.

A jak dlouho jsi ve frontendu?

Už to jsou dva roky.

Boj o přežití v Survivoru

A dostáváme se k Survivoru. Kdybys to měla porovnat, bylo těžší dostat se do Survivoru, nebo dostat se do IT?

Rozhodně bylo těžší se dostat do Survivoru.

Jo?

Jo. I přesto, že jsem byla každé kolo na pohovorech nervózní, nikdy to nebylo tak hrozné, jako když jsem procházela castingy do Survivoru. 

Protože to byl tvůj velký sen Survivoru zúčastnit. A já jsem slyšel, že jsi viděla 46 sérií amerického Survivoru?

Viděla jsem jich zatím 45. Ta poslední se vysílala, když jsme byli na ostrově.

Takže to ti ještě zbývá dokoukat..

Přesně tak. A myslím si, že 18. září začíná 47. série, takže to musím stihnout dokoukat dřív. 

Jak se to dá stihnout? 

Prostě jsem kousek svého života obětovala sledování Survivoru. Někdo si pustí Game of Thrones, to jsem třeba neviděla, a já koukám na Survivor. A pozor, v Čechách mají ty série třeba 32 dílů, kdežto americká jich má nějakých 11-13, takže to není zas tak strašné. Plus ten díl má kolem 45 minut, někdy hodinu a půl, finálový díl má třeba dvě hodiny, ale v rámci těch hodin to není tak moc, jako když bych měla vidět 45 řad českého Survivoru. A k tomu jsem teda ještě viděla nějaké australské série.

Co tě na tom tak baví?

Když jsem byla malá, přišlo mi to skvělé. Oni jsou na pláži, užívají si, občas hrajou, občas je to smutné, že musí někoho vyhodit. Jako malá jsem tomu úplně nerozuměla, ale postupem času mě na tom začaly bavit všechny aspekty. To, že si sáhneš relativně na dno, že jsi v podmínkách, které si v životě nezkusíš. Dobrovolně bys doma nehladověl. Já jsem třeba zkoušela dřív i půsty, ale nedá se to srovnat s tím, co zažiješ na ostrově.

‍

‍

No a jak se lišila ta realita od toho, co jsi očekávala? Ty plány jsou většinou úplně jiné než je skutečnost. Jak ses na to připravila a jaké to pak bylo?

Začnu nejprve asi tou druhou otázkou, protože to bude dávat větší smysl. Bylo to úplně jiné. Ty máš vysněné, jak na to koukáš, samozřejmě máš vysněné, jak to tam bude vypadat. Samozřejmě vnímáš to, že v Americe jsou na Fidži, tady jsou v Dominikáně, ale koukáš i na Československo. Takže to vypadá úplně jinak a ve finále to je celé jiné. 

Hned po nasednutí do letadla, je to úplně jiné. A i v rámci těch castingů. Tam to taky probíhá úplně jinak. Ty lidi si nevybereš. Celá ta komunikace s lidmi, každý tam chce svůj screen time, lidi se předhánějí. A já nejsem ten typ. Já jsem tam nešla dělat screen time. Já jsem si to tam šla užít, ideálně to vyhrát. Ale najednou zjišťuješ, že ta hra není tak jednoduchá, jako když na to koukáš v televizi. Najednou si říkáš, wow, já nevím všechny ty informace, jako když na to koukám v televizi. Takže ta příprava byla jiná, protože v televizi vidíš jenom zkreslenou pohádku. 

Já jsem hodně bojovala se sebevědomím, takže jsem si do posledního dne před podpisem smlouvy nebyla jistá, že mě fakt vybrali. A ani do odletu jsem nevěřila, že opravdu odletím. Bála jsem se, že mi třeba někdo zavolá, že našli někoho lepšího, tak tě nevezmou. Takže jsem se připravovala, ale zároveň jsem měla furt ten blok, že si nemůžu tak moc věřit, připravovat se, protože když se to nezklame, budu zklamaná. 

Samozřejmě jsem si nakoupila nějaké Survivor skládačky. Snažila jsem se připravit i na to, že tam bude hodně čekání, tak abych byla v klidu, když se bude čekat. A to se mi teda vyplatilo. Kamarád mě naučil rozdělávat oheň, který se mi teda v posledním díle úplně nepodařil…Na takové věci jsem se připravovala. Snažila jsem se připravovat i fyzicky, ale je to pak na tom ostrově úplně jiné. Třeba teď jsem si byla házet na koš a padalo to tam úplně samo. A na ostrově mi to nepadalo. Když jsem někam mířila, tak mi to nešlo. Nechci se na to vymlouvat, protože tam byli lidi, kterým to šlo skvěle. Hodně jsem bojovala i se svojí hlavou, přiznávám. Člověk by se měl ještě víc uklidnit, užít si to a nebýt tak ve stresu. Já jsem byla hodně ve stresu, hodně jsem na sebe vyvíjela tlak, že musím jít dál a musím se dostat co nejdál.

Ty jsi mluvila o zkreslené pohádce. Chtěla jsi z ní někdy pryč? Byly tam takové momenty, že by to člověk vzdal? Bylo to náročné na psychiku?

Bylo to náročné, ale podle mě každý z nás tam měl ten moment, že už na to nemá a jde pryč. A je jedno z jakého důvodu. Ale já jsem člověk, který nic nevzdává. Takže jsem si vždycky, když jsem měla ten moment, že na to kašlu, řekla ne. Ty jsi člověk, který to nevzdá, ty tady zůstaneš. 

Vzpomněla jsem si na lidi doma, kteří se sem snažili dostat. Hlásilo se přes 10 tisíc lidí. Vždycky jsem si říkala, že musím těm lidem dokázat, že si ten respekt zasloužím. Takže i kdyby mi měli uříznout ruku, zůstanu tady, dokud mě neodtáhnou. A to mi hrozně pomáhalo, že tam prostě zůstanu za každou cenu.

Viděla jsi i dovnitř soutěže? Na základě čeho probíhá výběr účastníků? Jsi schopná to zpětně zhodnotit?

Měla jsem takovou teorii, že produkce si navrhne nějaké šablony. Musí tam být třeba nějaká hezká blondýnka, pak nějaká drama queen, nějaký silák…

Takže nějaké role?

Jo, vyloženě role. I charakterem.

Aby se s tím mohli ztotožnit diváci…

Ano, aby se mohli ztotožnit a podle mě taky proto, aby to vyvolávalo konflikty a nějaké třenice. Aby to bylo dynamické. Protože pokud byste měli dvanáct lidí, kteří si spolu budou rozumět a budou to nejlepší kámoši, tak to lidi bavit nebude.

Takže si myslím, že to je takhle, ale nevím to, nemohla jsem do toho nakouknout. A ani bych nechtěla, protože kdybych to věděla, tak už nemůžu dál hrát a já bych ráda, kdyby třeba do budoucna ještě nějaká možnost byla. 

A kdybys měla pojmenovat jakou roli jsi pro toho diváka zastávala ty?

No, jsou různé názory.  Brali mě jako velkou fanynku, někoho jsem třeba zklamala, že jsem nedělala velké tahy, někoho jsem zase naopak inspirovala, že jsem tam zůstala jako žena a bojovala za všechny ženy. Někdo mě bral od začátku jako silnou holčinu, jak mentálně, tak i fyzicky. A nevím, každý na to má jiný názor. Lidi se mezi sebou hádají, že někdo měl rád můj styl hry, a někdo ho zase nenáviděl. A vlastně mě to baví, protože já to takhle mám taky. Já na tom miluju to, že určitého hráče ze Survivoru absolutně miluju a někdo se se mnou hádá, že to byl nejhorší hráč. A zase to mám obráceně, někdo miluje hráče, kterého já nedokážu vystát. Každý si najde svého favorita.

Ty jsi tam zůstala se sedmi muži jako poslední žena, je to tak?

Jo říkali jsme, že jsme jako Sněhurka a sedm trpaslíků.

Když se podíváš na australskou nebo americkou verzi, dá se říct že jsou muži odolnější a mají větší šanci na úspěch? A teď mě napadá i to připodobnění ke světě IT…

Nemyslím si to. V Americe, když to porovnáš, tak tam to je nějak 26 ku 19, nebo 27 ku 19, že vyhrálo 27 chlapů versus 19 holek. Z toho jednou to vyhrál dvakrát chlap a jednou to vyhrála dvakrát ženská, ti stejní. A jestli jsou chlapy odolnější… myslím si, že se to nedá takhle generalizovat. Jsou ženy, které jsou extrémně silné a vytrvalé, a zvládnou to, stejně jako takové, které chtějí po týdnu domů. A jsou chlapi, kteří to vydrží, ale i chlapi, kteří se zhroutí a chtějí po měsíci domů. Nedá se to úplně generalizovat a říct, že chlapi jsou silnější, ženy ne a naopak. A myslím si, že ani v IT to tak není. 

‍

‍

Co má společného IT a Survivor?

Myslíš, že nějaké vlastnosti se ti mohou hodit jak v Survivoru, tak v IT? Podle mě jsi člověk, který má rád výzvy. Dá se říct, že pro tebe byla výzva i IT?

Určitě. Protože jsem to vlastně nestudovala. Jako co se týče výzvy, tak určitě to se dá nějakým způsobem spojit. IT pro mě byla velká výzva. Byla jsem absolutně z jiného prostředí. Neměla jsem žádný background ze střední nebo z nějaké výšky.

Cestovní ruch není ten nejlepší background pro IT?

Úplně ne. Ale zase si myslím, že díky tomu mám nějaké soft skills, které můžu využít i v IT. A to mi může pomoct v řešení problémů. Ale je to výzva. Dostat se do IT pro mě byla extrémní výzva.

Jaké soft skills vnímáš, že ti v IT pomáhají?

No, za mě je to třeba řešení problémů. Ráda se ve věcech hrabu a řeším je. A to je podle mě spojené i s těmi skládačkami v Survivoru. Když mám nějakou skládačku, tak dokud ji nesložím, tak neexistuje, nechci ani radu. Někdo mi může říct, že mám třeba nějakou část správně, to je v pohodě, ale neříkej mi víc, neříkej mi, co tam mám dát dál. A v tomhle je pro mě ta soft skill, že ráda problémy řeším. Nebo třeba chápavost. Ženy mají jiný úhel pohledu a jinak věci chápou. A v tomhle se můžeme s chlapy doplňovat. Chlap to bere jinak než žena. A podle mě, když je tým složený z chlapa a ženy, tak to vytváří dobrou symbiózu.

Napadá tě nějaká vlastnost ti přijde nejdůležitější, aby byl člověk v Survivoru úspěšný a vyhrál? Třeba tvoje vytrvalost?

Vytrvalost se hodí i do IT, i do Survivoru. Já jsem přemýšlela nad tím, co by mi mohlo pomoci. Sama seme jsem překvapila, že jsem nebyla schopná jít přes své hodnoty. Ale možná kdybych hrála víc tvrdě, neohlížela se doprava a doleva, a dát emoce stranou, tak by mi to pomohlo. 

A jde to? Nehraje si potom člověk na někoho jiného, než on sám je? A nakonec mu to spíše uškodí?

Podle mě si nedokážeš hrát 77 dní na někoho jiného. Takže jsem si říkala, že pokud někdo není tak empatický jako já, tak že mu to pomůže. Ale zároveň vím, že já bych to nehrála jinak. A pokud budu mít možnost hrát znovu, tak už ta hra bude taky jiná, protože se někam mezitím vnitřně posunu. Každopádně vím, že v tu chvíli jsem to hrála tak, jak jsem to cítila a neměnila bych absolutně žádné rozhodnutí, které jsem tam udělala.

Myslíš si, že nějaké vlastnosti ty vítěze spojují? Nebo je to prostě náhoda, nálada společnosti? Ptám se proto, že to chci připodobnit k tomu, že vytrvalost je velmi často tou nití, která spojuje úspěšné holky ajťačky.

Vytrvalost určitě. Nikdy nic nevzdat. Podle mě se člověk může dostat i z toho nejhoršího, pokud tam má trochu toho světla. Na Survivoru je zajímavé, že to může vyhrát opravdu kdokoli. Může to vyhrát člověk, který je fyzicky nadaný, ale i holka, která pomalu ani nebyla vidět a jen někoho následovala. Těch výherců je tolik, že se nedá generalizovat, kdo to může vyhrát. Jednou to třeba vyhrála holka, která byla extrémně lstivá a prolhala se k vítězství. 

Jak jsi někdy řekla v nějakém rozhovoru, není to olympiáda.

Není to olympiáda. Není to o tom, že se člověk může připravit lepším fyzickým výkonem nebo mít nějaké lepší talenty. Sociální skills jsou podle mě hrozně důležité, ale tady je rozdíl v české verzi.

Sociální skills, co tím přesně myslíš?

Sociální hra. Mě před začátkem hry radil jeden z nejlepších hráčů Ameriky. Nahrál mi video a řekl, že kdyby cokoliv, ať mu klidně napíšu. Říkal, že si musíš s lidmi rozumět, mít o ně opravdu zájem a mělo by ti na nich záležet, hrát s nimi lidsky. A to pro mě byl klíčový moment, protože mě opravdu ti lidi zajímají i mimo Survivor.

Což ti potvrdilo, že nemusíš nic předstírat.

Přesně tak. A v rámci sociální hry jsem si lidi načítala, analyzovala. To bych přirovnala k IT, kdy musíš analyzovat problém nebo to, co chceš vyřešit. A potom teprve začít kódovat nebo něco vytvářet. To beru jako silnou sociální hru, protože jsem si s lidmi vytvořila silné pouto, když jsem to potřebovala. Pak je ani nenapadlo mě vyhodit. Nebo je to napadlo, ale nakonec to neudělali, protože jsem dokázala třeba pošoupnout někoho jiného, aby si mysleli, že je nebezpečnější než já. Proč bys měl vyhodit mě? Vyhoď tady toho. To beru jako sociální skills, které člověk potřebuje.

Proč jsi v soutěži nechtěla říct, že jsi programátorka?

No, protože ty castingy probíhají nějakým způsobem a všichni už tam o tobě vědí spoustu věcí. A to není dobré. Ty chceš ty karty držet co nejblíž u sebe. Nechceš ukazovat karty, jako když hraješ žolíky nebo poker, a určitě ne hned zezačátku. Jenže oni už věděli, že mám nakoukaných tolik a tolik sérií, věděli, že jsem fanynka. Takže jsem si řekla, že nechci, aby tam padlo to slovo “programátorka” a přišla jsem s verzí, která není lež, ale podle mě trochu odpoutá pozornost. Lidi si totiž spojují, že když děláš IT a jsi ještě žena, tak jsi hodně chytrá. A to v té hře nechceš. Chytrá žena je prostě nebezpečná.

Takže jsi to zamlčela proto, aby ses nevypadala jako chytrá žena…

Jo, říkala jsem si, že to bude na ty lidi už moc, tak jsem to radši zamlčela. Ale řekla jsem pravdu, řekla jsem, že dělám v reklamce. Jen jsem zatajila, že jsem developerka.

A jak to brali v práci, žes jela na ostrov?

Nejprve jsem to řekla jednomu kolegovi, ten byl úplně nadšený. Pak to šlo do Londýna, protože pracuji pro anglickou společnost. Nejdřív byli zaražení, ale nakonec byl krásný ohlas, všichni mě podporovali a dali mi zelenou. Všechno se vyřešilo skvěle a dali mi volno na tři měsíce.

‍

‍

Chybělo ti programování?

Chybělo mi. Hrozně jsem se bála, protože jsem pořád na juniorní pozici a nemám toho tolik naprogramovaného. Říkala jsem si, že zapomenu psát kód a tak. A pak jsem přijela domů a bylo to tam.

Ženy v IT

A co budoucnost Nikči nomádky? Už vybíráš dodávku?

Chtěla bych minivan, ideálně Volkswagen. Spousta lidí mi říká, že má nízkou střechu, ale já jsem malá a nechci, aby to bylo tak nápadné, když budu parkovat někde mimo kemp a ne úplně legálně. I když jsem otevřená i třeba nějakému Fiatu Ducato, který je trošku větší, ale ne zas tak obrovský. Hodně jsem si to nastudovala, když jsem chtěla jet na Nový Zéland, tak jsem projížděla různá rozložení dodávky, jak by to mělo vypadat.

Myslím, že to už máš nakoukané, jak se tam pracuje, jaký budeš potřebovat stoleček…

Jo, určitě chci, aby to bylo tak, abych u toho mohla sedět, ale zároveň i stát, protože ráda pracuju ve stoje. Takže přemýšlím, jak by to mohlo vypadat a pořád to analyzuji. Ale ještě to nemám vyřešené v práci, nevím, kdy se vydám na cestu a jak to bude řešené, jestli budu třeba tři měsíce někde, pak se třeba vrátím, nebo jestli pojedu rovnou třeba na rok, na dva.

V jaké chvíli bys v práci mohla odjet? Máš už teď zkušenosti na to, že bys dokázala pracovat remote bez problémů?

My jsme vlastně kompletně remote. Chodím do kanclu jen jednou za čas, takže asi by to šlo, ale záleží na tom, jak se jim to bude líbit. Už jenom když někomu řekneš, že budeš dělat z dodávky, ne každý člověk na to bude pohlížet stejně. Uvidíme. Ještě jsem jim to neřekla. Spousta lidí už to slyšela, ale není to ještě nic oficiálního. 

Co do kanceláře jako žena v IT přinášíš?

Podle mě určitě i ty soft skills. Ale myslím, že i technicky na tom jsem dobře, jinak by mě tam asi neměli a nenechávali si mě tam. V našem kolektivu si myslím, že se všichni dobře doplňujeme. Nemyslím si, že bych tam přinášela jenom soft skills. Myslím, že jsou se mnou spokojení celkově.

Uvažuješ taky o tom, že bys to předávala dál třeba ostatním holkám, třeba jako lektorka?

Už jsem lektorovala v Czechitas. Teď jsem si od toho dala pauzu, protože jsem si říkala, že bych se ještě sama chtěla vzdělávat. Ale pak se k tomu ráda vrátím. Ráda někomu předávám, co umím. 

‍

‍

Uvítala bys více holek v IT? 

Určitě jo. Je fajn, že je žen v IT čím dál víc. Jde to pomalu, ale jde to. Uvítala bych více žen, ale nevadí mi ani mužský kolektiv. Máme kolegyni, která odchází, a je super, že jsme tam byly dvě holky, obě z Czechitas, prošly jsme obě webovou Akademií. Měla jsem sice vždycky víc kamarádů kluků, ale ženský element mi dává pocit bezpečí. S holkama si řekneš něco jiného. 

Když jsem řešila nějaký bug se seniornější kolegyní, vysvětlila mi to jinak než chlapi. A i kdyby tam byla nějaká juniorka, kterou bych mohla podporovat a pomoct jí. Nebo zase někdo seniornější, ke komu bych mohla vzhlížet. Hrozně ráda podporuju ženy. V ženském světě je to trochu jiné, hodně mezi sebou soupeříme, ale s kolegyní se podporujeme a máme hezký vibe. V ženském světě se mi zdá, že se hodně soupeří, a chtěla bych, aby se ženy víc podporovaly, nejen v IT, ale celkově ve světě. Mně nevadí, když juniorka bude úspěšnější než já. Ráda ji podpořím a budu za to ráda. A mě to bude motivovat, abych se taky zdokonalovala.

A poslední otázka, když by tě někdo potkal na ulici a řekl, že jsi ho inspirovala svou cestou do IT, ale řekl by, že jsi zvládla i Survivor, že jsi úplně někde jinde než je on/a, co bys řekla? 

Že to zvládne taky. Podle mě to zvládne úplně každý, kdo si to v hlavě dobře nastaví. Dostat se do IT i hrát v Survivoru. Pokud něco chceš, tak si za tím jdi a makej na tom. Můžou přijít breakdowny, kdy se budeš cítit na prd a nebude se ti dařit, ale přijde jiná příležitost. 

Řešila jsem to prohru v Survivoru se svým pastorem a říkala mu, že mě to fyzicky bolí a nevím, jestli se můžu zlobit. Ptala jsem se ho, jestli mě to může bolet, jestli můžu být naštvaná. A on mi řekl, že to je dobře, že tě to bolí, protože ti na tom záleželo. Pokud by ti na tom nezáleželo, neměla bys tyhle emoce. Ale neboj, ty dveře se ti otevřou jinde a vždycky musíš přemýšlet nad tím, že pokud se ti něco takového stane, máš připravené něco lepšího. A já tomu fakt věřím. 

To bych těm lidem chtěla říct, že pokud něco chceš, jdi do toho na 100 %. Když to nevyjde, nevadí. Pobreč si, postěžuj si, ale musíš jít dál. Nemůžeš se v tom utopit. A přijde něco lepšího, vždycky.

‍

‍

‍

Celý příběh najdeš k poslechu zde: Spotify, Soundcloud.

‍

Nikolu Kabátovou pro tebe vyzpovídal náš Honza Schönbauer.